Město Klecany - Městský úřad Klecany - oficiální web města Město Klecany - Městský úřad Klecany - oficiální web města

Zvony

První zmínku o klecanských zvonech najdeme v Pamětní knize Liber memorabilium římskokatolické farnosti, kde je uvedeno: „dne 24. dubna 1787 byla uzavřena krajským komisařem Františkem Glaserem a na základě dekretu Jeho výsosti Josefa II. tehdejším místním farářem (Jan Nepomuk Studnička kurátor 1775 – 1805) odsvěcena kaple sv. Mikuláše. Zvony byly připojeny k harmonickému vyzvánění farního kostela, které se nyní skládá ze sedmi zvonů.“

V I. knize kronik obce je upřesněn údaj o existenci kaple takto: „Západně od kostela stávala prostranná kaple sv. Mikuláše s vížkou, v níž byly dva zvonky, kterými se klekání zvonilo. Na této kapli byl znak šternberský i zdá se, že vystavěna byla od Vojtěcha Václava ze Šternberka, který byl majitelem Klecan v létech 1691 – 1727. Z rozkazu vládního zrušena a později zbořena...“.

Konkrétní údaje týkající se technických i duchovních údajů o zvonech se mnohdy lišily. Panu kronikáři se podařilo uspořádat tyto údaje souhrnně, tak že můžeme získat i s odstupem času poměrně ucelený pohled do historie klecanských zvonů.

Největší ze 4 nejstarších doložených zvonů byl 0,93 m široký a 0,70 m vysoký a nesl v horní části latinský nápis, jehož český překlad zní: „Od blesků a bouře vysvoboď nás, pane Ježíši Kriste.“ Na plášti tohoto zvonu byl umístěn nápis (rovněž latinský): „Tento zvon ctné a slavné Panně Marii v nebesích věnoval štědrý patron kostela osvícený pán pan Filip Josef sv. římské říše hrabě z Gallasu ab arce na Kampu a Frumenthurmu, vévoda z Lucernu pán Haereditarů na Friedlandu, Reichenbergu, Gräfensteinu, Lemberku, Klecanech a Přemyšlení. Sac necnon soudu komorního a panského v král. českém, přísedící eivsdemecclae osadě z dobré vůle r. 1728.“ Dále je v historických podkladech uvedeno: „Na druhé straně pláště byla polovypuklina Madony 10 hvězdičkami ozářená, s rozpjatýma rukama v oblacích stojící.“ (Český text je převzatý z I. knihy kronik obce).

Druhý zvon byl široký 0,74 m a vysoký 0,56 m. Tento zvon byl opatřen nápisem německým tohoto obsahu: „ulit Zachariášem Dietrichem na Novém Městě pražském.“ Na plášti byla polovypuklina sv. Jana Nepomuckého. V pamětní knize klecanské farnosti se dočteme, že tento zvon byl zasvěcen blahoslavenému Janu Nepomuckému.

Třetí zvon o rozměrech 0,59 m šířky a 0,435 m výšky byl zasvěcen blahoslaveným mučedníkům Josefovi a Petrovi a na plášti byla umístěna polovypuklina znázorňující sv. Josefa.

Čtvrtý zvon (0,49 m široký a 0,435 m vysoký) měl německý nápis „Slil mne Jan Kristián Schunke v Praze 1777.“ Pod nápisem byly akantové listy, na plášti reliéf Madony stojící na zeměkouli.
U druhého a třetího zvonu je v pamětní knize klecanské farnosti poznámka o nápise na plášti zvonů: „…týž nápis jako na předešlém…“, což může vést ke konstatování, že všechny tři zvony byly pořízeny stejným dárcem, tedy hrabětem Filipem z Gallasu.

V této pamětní knize se rovněž hovoří o sedmi klecanských zvonech. Bližší údaje o zbývajících třech se však nedochovaly. Pouze text v pamětní knize uvedený „Vyzvánění těchto sedmi zvonů, které jsou Klecanům k dispozici, je tak dobře sladěno, že nemá jinde v Čechách obdoby a dávalo podnět k mnohým báchorkám.“ dokumentuje existenci 7 zvonů.
Ve starém moravském kalendáři byla zachycena pověst „Klecanské zvony dou a nedojdou.“
 

Rovněž text této pověsti se dochoval:

Stalo se, že v době válek husitských byl kostel sv. Václava ve Staré Boleslavi vypálen a zničen. Kanovníci toho památného kostela tehdy prchli hrůzou před vojskem, které jako lavina zaplavilo kraj a zanechávalo za sebou spáleniště a krev.
Když zhoubné vlny války se ztišily v šumění pravidelného života, vrátili se kanovníci a s pomocí Staroboleslavských začali stavět kostel nový. Ale bída byla a stavělo se pomalu. Dostavovali až za 100 let. Spodní kostel svatých Kosmy a Damiána a místo, kde sv. Václav byl proboden, chtěli zachovat ve staré podobě i s románskými sloupky. Jako by se řídili slovy mnohem pozdějšího básníka: „Svatá jsou ta místa, škoda po nich šlapat, krok co krok se modlit, vzpomínat a plakat.“ Ale na zvony jim už nezbylo peněz. Stává se tak někdy, že síly a prostředky nevystačí na dílo celé.

Přišli na to, když bylo už všechno hotovo a když se chystali k slavnému posvěcení chrámu. Teprve tehdy si uvědomili, že nemají na věži zvony. Čím budou vyzvánět? Tak památné místo, takový vzácný kostel, taková velká slavnost to bude – a nebude se zvonit! Mezi vyjevené oči a bezradné hlavy padl návrh: „Vypůjčíme si je!“ A tak si je vypůjčili z Klecan. „Nedělejte to! Nedělejte to!“ radil jeden starý, zkušený muž. „Zvon není dřevo! Zvon má srdce: pláče a naříká, jásá radostí i chválou. Zvon nejlépe zní tam, kam patří. Z cizí věže uletí.“
„Jak by uletěl? Připoutáme ho!“ a vypůjčili si v Klecanech zvony zrovna dva a připoutali je na kladí pevně. Ale v noci, jen se setmělo, zvony se odpoutaly a letěly domů. Jen to vzduchem znělo: „Hou - hou! Klecanské zvony jdou! Jdou – jdou!“

Když zvony letěly přes vodu mezi Boleslaví a Brandýsem, jel tam po mostě opožděný vozka. Jede pomalu, unavení koně táhnou, a když se zastavují, práskne do nich bičem. Zvony právě letí a podivný jejich hlas táhne tmou. Citliví koně se zastaví, ale hrubý vozka prudce zvedá bič – a v tom se řemínek biče zadrhne okolo srdce jednoho zvonu a trhne to zvonem i vozkou. „Krucifix!“ zakleje vozka zlostně nahlas.

Zvon je ulit k Boží chvále, proto klení znamená pro něj smrt. HOU – zazní to žalostně, zvony mění směr a jako sraženy klesají k vodě. Vzduchem zazněla obměna slov ve smutném tónu a užaslý vozka zaslechl výsledek svého zlostného slova: „Hou, hou! Klecanské zvony jdou! Ale nedojdou, nedojdou!“
Nic z toho, co člověk říká, není marné. Vždycky se to nějak projeví. Tu noc se zaklení projevilo okamžitě. Voda vystříkla a zvony zapadly k hlubokému dnu a leží tam dodnes.

Když je jasný den a voda zvlášť čistá, uvidí prý dobré oči ty zvony na dně. Kdo se nebojí a sedne si za jasné noci ve chvíli úplňku na břeh, zaslechne ještě dnes mezi hučením jezu a šuměním lesů tiché úpění: „Klecanské zvony, hou, hou. Nedojdou, nedojdou!“ Neví se, kdo to slyšel. Ale zkuste, možná je uslyšíte právě vy. Je psáno, že lidé čistého srdce Boha viděti budou. Lidé, kteří neklejí, potopené zvony uslyší.

První světová válka nezasáhla jen do osudů lidí, ale i do osudů zvonů. Pan farář Josef Mejsnar zaznamenal stručně jejich smutný osud takto:

Odňaty – rekvírovány byly:

  1. Největší zvon s obrazem P. Marie v oblacích ulitý r. 1728 darem chrámu od svého patrona hr. Filipa z Gallasů.
  2. Menší zvon s obrazem sv. Josefa a darem téhož patrona.
  3. Dále zvon ulitý od Zachariáše Dietricha.
  4. Čtvrtý zvon z r. 1777 ulitý v Praze.
  5. A potom odňat a rekvírován i umíráček, snad aby lidé zde již neumírali, když tam, na bojištích padali, jako když klasy kosí.“

První rekvizice zvonů proběhla jejich sejmutím 29. 12. 1916 a odvezením 12. 1. 1917. Druhá rekvizice se konala 30. 10. 1917.

První kniha kronik obce uvádí: „Za odebrané zvony pořízeny nové: první zvon v r. 1925 byl ulit Oktavem Winterem v Broumově ve váze 255 kg za 8 000,- Kč. Druhý zvon v roce 1926 byl ulit Richardem Heroldem v Chomutově, váží 146 kg a stál 5 343,- Kč.
V roce 1941 vstoupilo v platnost vládní nařízení č. 414/1941Sb., o odevzdání bronzových zvonů. Zkráceně lze tuto dobu popsat větou: „další válka, další rekvizice zvonů“, tentokrát však provedená s německou administrativní důsledností.

Dlouhá desetiletí mlčely klecanské zvony. Na věži kostela sice jeden zvon po celou tuto dobu byl, ale byl poškozený. Až r. 1999 z finančních prostředků občanů, sponzorů i městského úřadu bylo financováno ulití nového zvonu. Ulitím zvonu byla pověřena zvonařská dílna P. R. Manouška na Zbraslavi. Dne 20. června 1999 byl nový klecanský zvon vysvěcen biskupem Václavem Malým. Zasvěcen je svatému Václavu, váží 173 kg, spodní průměr je 660 mm, celkové náklady na jeho pořízení činily 170 922,- Kč a zvon nese nápis:

SVATÝ VÁCLAVE – KNÍŽE POKOJE
Pořízen sbírkami občanů k výročí Vácslava Beneše Třebízského
Klecany L.P.1999

Jeho pravidelné vyzvánění dnes již neodmyslitelně patří ke každodennímu rytmu života v Klecanech.


zvon Václav

Text: Ing. Jitka Homoláčová